"Tak a teď jseš kiter!" - Ozvalo se z vyslílačky. Přes námahu a trochu rozklepaná kolena, to byl neskutečně blažený pocit. Zažil jsem ho šestý (a poslední) den svého prvního kite kurzu v Egyptě. Hlas z vysílačky patřil Lukáši Vogeltanzovi. Kterému od té doby rád říkám "trenére". Ozvalo se to po tom, co jsem si sám v hluboké vodě a ve vlnách odstartoval spadlého kita. Bylo to při čtrnáctikilometrovém downwind výletě, na který bych mimochodem před již zmíněnými šesti dny, ani nepomyslel. Zdá se, že Lukáš ze mě udělal kitera, se vším všudy. Kiteboarding mě uchvátil natolik, že vážně uvažuju, že si v nejbližší době pořídím své vlastní kitové vybavení.
Teď víte jak to dopadlo, zkusím vám ale popsat, jak to začalo.
Se svou manželkou (čerstvě!), která už kitovala, jsme se rozhodli, že místo klasické svatební cesty, pojedeme na "Kitemoon". Dostal jsem tedy za úkol najít školu, či instruktora a místo, kam bychom si vyjeli. Internet je plný kitových škol a všechny vám usilovně zaručují, že vás naučí kitovat... jak tedy najít tu správnou? Já měl štestí, dostal jsem na Lukáše kladné reference a především upozornění, že Lukáš používá při výuce vysílačky - jako nyní jediný v ČR. Říkal jsem si: No a co jako? K čemu mi to bude, vždyť na tom boardu budu stejně stát sám a toho draka budu pilotovat já, ne vysílačka. Nicméně jsem se podíval na
www.kite4fun.cz. Termín vyhovoval, destinace taky, cena za kurz nebyla nejnižší, nicméně, nebylo to tak strašné. Popravdě, bylo pro mě důležitější, co je to za člověka, než jestli je to o pár stovek dražší. Nebo jestli má nejnovější vybavení, či používá vyslílačky. Prošel jsem si další reference, co jsem našel na netu, a rozhodl se do školy Kite4fun zavolat a přihlásit mě i manželku do kurzu. Tak jak bylo napsáno v článku, na který reaguju, měl jsem pocit, že když je majitel školy zároveň instruktor, bude mu více záležet na tom, jak vše dopadne. Domluva byla rychlá a příjemná. Našli jsme si, za pomoci tenkrát ještě pana Vogeltanze, ubytování koupili letenky a byli plní očekávání co bude. Za sedum dnů jsme se potkali na letišti se sympatickým chlapíkem, od té doby to byl Lukáš, už ne pan Vogeltanz...
Den první. Dorazili jsme do Egypta, trochu znavení, nicméně nažhavení a netrpěliví. Fouká?... Ne.
Ok, tak je čas na teorii. Sedíme s Lukym, pijeme Egyptskou práškovou limonádu a já absolvuji svou první lekci kiteboardingu. Vítr, větrné okno, powerzóna, stoupání, klesání,... Lukáš odchází na záchod a ke mě se naklání manželka - již zkušenější kiterka, která se přijela zdokonalit:
- "Je to dobrý."
- "Co jako?"
- "No jako, že je to vypadá na fakt dobrýho instruktora.",
- "Jaks to prosím tě poznala?"
- "Podle toho jak ti to vysvětluje..."
Měla pravdu. Po prvním, bez větrném dnu teorie, přišel druhý den s větrem plný praxe. Moc ale nefoukalo a v tu chvíli jsem ocenil první bod, který jsem při výběru školy bagatelizoval; Lukáš má nejmodernější vybavení a především takové, aby jste se mohli začít učit kitovat za téměř všech větrných podmínek. (Pochopil jsem, k čemu byl ten 52 kilo těžký bag, který Lukáš přitáhl na letiště.) Lukáš s sebou přivezl 8 kitů tak, aby pokryl všechny eventuality. Ptal jsem se, kolik jich má ještě doma a jestli si správně pamatuju, tak jich bylo víc než 15náct...
Málo kdo má to štěstí, aby se mohl začít od prvního dne učit s jednadvacetimetrovým drakem Speed3 značky FLYSURFER. (Myslím, že je Lukáš touhle firmou sponzorovaný, jako profi jezdec.) Když jsem to viděl, řekl jsem si: "Do pr..., to je snad paraglide..." Bylo to neuvěřitelné. Kolem je pár škol, nikdo však nekitoval. Kam oko dohlédlo, ve vzduchu jedinej drak a na konci toho draka jsem stál já. Tedy já, s Lukášem za zády. Pořád. Kite ve vzduchu, kite ve vodě. Kite ve vzduchu a ve vodě. Ve vodě. Ve vodě... Lukáš je opravdu trpělivý učitel - další věc, kterou opravdu oceníte. A celou dobu máte pocit, že ví co dělá. Když přijde první krizová situace, ale Lukáš ji bez zaváhání vyřeší, pochopíte, že s tímhle instruktorem se nemusíte ničeho obávat. Je to skvělý pocit, kdy se můžete soustředit na učení a nemusíte být nervozní z toho, že se může něco stát.
Den druhý. Fouká víc. Je čas naučit se nafouknout nafukovačku (jiný typ draka, než byl FLYSURFER, který je tzv. uzavřená komora), navázat, připravit bar,... Zkrátka vše, co budete jednou potřebovat, až půjdete kitovat sami, bez "trenéra." A jde se na vodu. Dnes se pokusím poprvé rozjet. Opět lehká nervozita. Dva pokusy o rozjezd a trochu koupání, pár loků slané vody. Lukáš mě nechává, ať si ješte chvilku zvykám na ovládání nafukovacího draka. A pak to přišlo. Luky za zády, mávnutí drakem a najednou ani nevím jak a jedu! Já jedu na kitu! Z ničeho nic se ozve z mého ramene: "Nejseš ty nějakej dobrej?" Vysílačka! Málem bych na ni zapoměl. Od této chvíle jsem ale pochopil, jak geniální je to věc. Ozvalo se: "Dej pravou, povol bar, zatlač do zadní, ustal kita,..." A já jel. Kdo to nezažil nepochopí. Já prostě jel!
Den třetí, až pátý. Za pomocí vyslílačky, šla výuka neuvěřitelně rychle dopředu. Třetí den jsem spolehlivě jezdil po větru, čtvrtý den jsem začal stoupat. Vyzkoušel jsem si různá prkna, různé kity. Zažil jsem kitovaní za západu slunce. Jen já sám na vodě - opět tam kromě Lukáše neměl nikdo kita, na kterém by se dalo v podvečerním slabém větru jezdit. Páty den jsem se začal učit otáčet a na konci dne se mi to už docela dařilo. Byl jsem spokojený. (Manželka začala skákat, dělat halzy, začala jezdit na switch... vše pod vedením "Trenéra") A pak to přišlo:
Šestý den: Downwind. Lukáš usoudil, že všichni tři jezdíme (třetí den se k nám přidal ještě Petr - moc přijemný chlapík - další kurzant, který se přišel zdokonalit) a že by jsme se mohli vydat na Kitetrip. Dolů po větru z El Gouny takzvaný downwind - na naši domovskou pláž v Hurgádě. Nevzbuzovalo to ve mě moc důvěru... spíš strach. Nicméně, vše předešlé mě ubezpečovalo, že můžu Lukášovi věřit. Souhlasili jsme. Přijeli jsme do El Gouny na pláž, na které bylo snad sto kiterů. Odhadem tak 60 kitů ve vzduchu. Začal jsem se opravdu bát. Lukáš: "To bude v pohodě. Je to zkušenost, kterou musíš projít." To určitě. Proč jsem já vůl netrval na tom, ať zůstaneme na místě, kde jsem se učil - tam nebyl nikdo. Podmínky byli fantastické, ničeho jsem se nemusel bát, ale tady...?
Podařilo se mi prokličkovat mezi kity ostatních a ani to nebylo tak strašné jak jsem se bál. Ale pak to přišlo. Širé moře, vlny. O jednu jsem po chvilce zakopnul, ztratil prkno a začal panikařit. Vysílačka! "Luky, mám problém..." Ale než jsem to dořekl, Lukáš snad visel ve vzduchu a rozhlížel se, kde mám prkno. Za pár vteřin byl u mě a podával mi ztracenej kiteboard. Křičel jsem (opravdu dosti hystericky):
- "Kur..., tohle jsem si opravdu mohl odpustit."
- "Klid."
- "Ty vole tohle nedám, tohle fakt nedám!!!"
A v tu chvíli jsem pochopil, že Lukáš je opravdový instruktor a učitel. V tý vodě, jakoby stál nademnou a říkal:
- "Uklidni se, nic se neděje. Jezdíš... Jezdíš dobře. Umíš to, není to nic jiného, než ses už naučil. Dejchej. Máchni si a jeď. Budu kolem tebe."
Zní to jako řeči z romantické slátaniny, nicméně, já si máchnul drakem a jel. Byl to jeden z nejhezčích zážitků...
Pak se mi ještě párkrát stalo, že jsem zakopl a ztratil prkno. Má hrdost mi už ale nedovolila volat do vysílačky, tak jsem se ho pokoušel získat zpátky bodydragováním, tak jak mě to Lukáš naučil, a dařilo se mi... Přesto všechno jsem si nemohl nevšimnout, že Luky byl celou dobu někde kolem, a moc dobře věděl co se děje. Byl jsem pod dohledem "trenéra", takže jsem si mohl užívat. Těsně před cílem se mi podařilo položit kita na vodu. Prkno jsem chytnul... a přišla chvíle pravdy. Člověk se musí umět při kiteboardingu o sebe postarat. A to vás Lukáš bezezbytku naučí. Zapřít se do nohou, do prkna, zatahat za šňůry, zatahat za pravou. Za levou... a kite je opět ve vzduchu. Jedu. "Tak a teď jseš kiter!" Ozvalo se z vysílačky. Byl to neuvěřitelý pocit.
Díky Luky a těším se na shledanou!
PS: Přiložil jsem fotky, které pořídil Lukáš. (Naštěstí k jeho koníčkům patří focení. Asi bychom si těžko při výuce našli čas pořídit ješte profi fotky ze svatební cesty:) Měl jsem s sebou Gopro, stejně jako Lukáš, takže časem bude i nějaké video z osudového downwindu ;-)
Braňo Holiček