Příběh kutila hydrofoilisty - část 1. - výroba :-)

13. 02. 2023

Po hydrofoilu v kombinaci s kitem jsem už nějaký ten pátek pokukoval. Od těchto hraček mě ale vždy odradila cenovka a vidina, že by mě to potom třeba ani nebavilo. Trochu inspirací pro mě byl Hadrák, který se rozhodl vyrobit jednu vodní poletuchu doma a ejhle – vono mu to i funguje.

Protože jsem domácí kutil a s prací se sklolaminátem a epoxidem už nějakou zkušenost mám, rozhodl jsem se, že to zkusím taky. Po probádání nějakýho toho fóra a porovnání výsledků jiných hydrofoil kutilů ze světa, jsem se v zimě pustil do 3d návrhu nové hračky.

Otázkou bylo jak docílit co nejdokonalejšího tvaru a minimálních odchylek při výrobě oproti návrhu.

V plánu bylo olaminované jádro z lehkého dřeva a to u všech částí, ze kterých se hydrofoil skládá. Z důvodů pochybného výsledku a ceny jsem upustil od carbonu a řekl si, že to zkusím jen se sklem.

První na výrobu šlo nosné křídlo. Po prvotním neúspěchu s napařováním a ohýbáním dřevěnýho jádra, kdy se každá strana křídla vytvarovala trochu jinak, takže bylo asymetrické (velký problém), jsem zavzpomínal na roky strávené v kroužku leteckého modelářství a rozhodl poupravit původní návrh z plynulých oblých tvarů na tvary lomené. Však u modelů letadel to taky fungovalo, tak proč by ne i pod vodou :-)

V průběhu nekonečného laminování a broušení křídla jsem se pustil podobným způsobem i do „nohy“. U té jsem se setkal s problémem pružnosti sklolaminátu. Prohýbala se jak luk a tak vrstvy sklolaminátu stále přibývaly a s nimi i nekonečné broušení a ubroušená skelná vlákna svědící snad úplně všude :-/

Křídlo bylo hotovo, noha se postupně začínala tvářit, že mě možná i unese, a tak dalším krokem bylo „zadní křídlo“ a „tělo“ foilu. Tady už byla výroba snažší. Zadní křidýlko jsem chtěl udělat co nejtenčí pro minimalizaci odporu s tím že nemusí být tak pevné, protože na něj nepůsobí až tak velké síly jako na přední nosné křídlo.

Tělo (fuselage) jsem udělal zase z dřevěného jádra obaleného ve sklolaminátu se závity na spojovací šrouby.

 

Samotné prkno už po předchozích zkušenostech byla hračka, ale novinkou pro mě byly inzerty pro šrouby držící foil u prkna, na které působí velké síly. Prkno je navíc asi jen 1,5 cm tlusté z měkkého dřeva a lepeno ze zbytků co se mi doma povalovaly :-D

 

Vše se nakonec nějak vyvedlo a s Márou, který už na foilu dřív jezdil, jsme se domluvili na první test na Mlýnech, ještě než odjedu na celé léto na Lefkádu. Test však dopadl fiaskem. Vítr nefoukal spíš žádný než slabý, takže jsme vykoupali naše 15 a 19m duchny, já se projel 100m směrem od břehu na nové alai, zpátky si s ní zaplaval a Mára se z vody vrátil s foilem na 2 kusy (nevydrželo uchycení nohy k prknu) a oba jsme si slušně dořezali nohy, čehož jsem na Lefkádě ještě dlouho litoval :-D

Do odjezdu na Lefkádu mi zbývalo asi 30 hodin, tak jsem se hned po návratu domů pustil do celonoční opravy a druhý den dopoledne bylo nějakým zázrakem hotovo a tentokrát jsem zvolil daleko pevnější uchycení nohy šrouby přes poměrně tlustou sklolaminátovou desku. Další test bude ale až na Lefkádě s tím, že jsem na tom ještě nikdy nestál a dost možná ještě něco povolí…

Bylo proto jasné, že s sebou povezu vše nutné na opravu nebo dokonce výrobu náhradních dílů. Jen pro představu, třeba litr epoxidové pryskyřice, několik m2 skelné tkaniny, pilka, šmirgl, lámací nože, gramová váha na míchání epoxidu ve správném poměru, nůžky na skelnou tkaninu, svorky a hromada dalších krámů.

O tom jak jsem se na foilu učil jezdit, jestli to vůbec jelo a jaké strasti to provázely, až někdy příště ať se neučtete k smrti :-P