Jak se (ne)ztratit na moři - kiteboarding v Egyptě
Každý z kajterů už má za sebou malé nebo velké dobrodružství. Já povyprávím o tom svém.
Mělčinám v Egyptě se často říká karibik. Aby ne, voda tu hraje nejrůznějšími odstíny tyrkysové a skrz průzračnou vodu jsou vidět mušle a vše, co je na dně. Jakoby se člověk ocitl v ráji a z těch barev až oči přechází. Ideální pro focení, nebo natáčení videí, které pak kdekdo závidí. A zrovna taková videa jsme chtěli zkusit natočit s mým dobrým kamarádem Jirkou. A tak jsme jednoho krásného větrného dne vyrazili. Já jsem si vzala Flysurfer Stoke 8m, což pro mne bylo nezvyklé, obvykle jezdím se Soulem, ale nafukovačka mi přišla jako rozumnější nápad, když se chystáme dál na moře, kdyby se cokoliv stalo.
Dojeli jsme cca 3,5 km od břehu a začali dělat kravinky. Po chvíli se ale začaly naplňoval Jiříkovi předchozí obavy, že přestane foukat. Přestože to předpověď nehlásila, vítr začal padat dolů nebezpečně rychle. První spadl drak Jirkovi, potom mě. Hm, no co teď. Draci na vodě, co nás mírně táhnou dopředu. Jiřík se mi začal pomalu vzdalovat. Jenže prkna zůstala za námi a co čert nechtěl, aniž bychom si toho předtím všimli, byli jsme na poslední mělčině. Po směru větru směrem šikmo na břeh už nás žádná mělčina nečekala. V tuhle chvíli mi přišlo jako největší průšvih, že ztrácíme prkna společně s GoPro kamerou, která byla přidělaná na jedno z prken. S drakem před sebou bych neměla šanci doplavat a tak jsem udělala to, co mi přišlo v tuhle chvíli rozumné - odstřelila se, abych pro prkna doplavala. To nebyl problém. Ten měl teprve nastat.
S prkny pod kontrolou jsem se tedy chtěla pokusit opět zvednout draka. Začala jsem spravovat odstřel. Když jsem si zahákla chicken loop a čekala až se narovnají lajny, čekalo mě překvápko. Odstřelová lajna byla zamotaná a zaseklá. Rychle jsem draka znovu odstřelila s nadějí, že se lajna rozmotá, ale při tomhle druhém odstřelu už se drak ani neodstřelil a zůstal jen na leashi a v lehkém tahu, který mě táhnul pod vodu. Už lehce unavená ze šlapání vody jsem se pokoušela problém vyřešit. Zvednout bar nad vodu, honem se pokusit kouknout, kde je problém a pak honem máchnout rukama a dostat se zase zpátky nad hladinu. A takhle pořád dokola. Nic moc pocit abych pravdu řekla. Ale ještě to nebyl nejhorší vrchol téhle historky.
Při jednom z těchto pokusů se stalo něco, co se dá jen těžko předpokládat. Když jsem zrovna rukama pustila bar a snažila se vyplavat, otevřela se mi sama od sebe karabina na leashi. Nikdy nezapomenu na ten pohled a pocit, když se mi drak najednou začal vzdalovat a já v první chvíli nechápala, co to má znamenat. Začala jsem plavat jako o život s nadějí, že draka dohoním a chytnu. Skoro by se mi to i povedlo, kdyby zrovna v tu chviličku nefouknul poryv větru. Potom už nebyla šance. Přesto jsem plavala jak o závod za vzdalujícím se drakem. Postupně, jak začínaly docházet síly, začalo mi také docházet, co se děje. Ocitla jsem se 3,5 km na moři bez draka, bez prkna a bez Jirky, který už byl tou dobou dávno pryč. Bohužel neměl ani tušení, co se mi stalo. Z dálky mohl vidět draka, ale už nevěděl, že já u něj nejsem, že drak plave sám a já zůstávám na moři.
Mé myšlenky se nejdříve motaly okolo průšvihu, že jsem přišla o draka, o prkno. A čím déle jsem plavala, přestože se břeh zdál pořád stejně vzdálený, tím více docházely síly a s tím se začaly měnit i myšlenky. Materiálno mi začínalo být úplně ukradené. Víc a víc jsem si uvědomovala svou situaci a o to větší jsem začínala mít strach, abych to celé zvládla a doplavala. Okolo na moři nikdo nebyl. Jediná loďka, nic. Občasným výkřikům o pomoc jsem se musela vlastně hned vzápětí sama zasmát. Snad nikdy jsem si nepřišla tak malá a bezvýznamná v té hromadě vody, co mě obklopovala. Nikdo by mě ani vidět nemohl.
Nakonec jsem po 2,5 hodinách plavání dorazila na břeh. Než se tak stalo, po břehu dorazil Jirka, kterému se podařilo zachytit zrovna připlouvajícího draka. Bohužel ho čekalo překvapení, že drak připlaval beze mě. Sbalil draka a vyrazil do kite centra sehnat pomoc. Mezitím jsem vysílená připlavala na břeh i já. Na břehu seděl nějaký egypťan. Netušila jsem, co mě čeká, zda mi vynadá, že jsem na jeho pozemku, nebo mi pomůže, nebo bude vědět něco o drakovi, o kterém jsem věděla, že do těch míst musel předtím doplavat. Když jsem se vydrápala z moře, jen se na mě usmíval. Neuměl ani pípnout anglicky, takže přišla na řadu pantomima. Nejdřív jsem z jeho gest pochopila, že drak uletěl a někde se roztřískal. Potom mě odvedl k nějakým dalším egypťanům a od nich jsem pochopila, že tu byl už můj kamarád, který draka vzal.
Svým způsobem jsem ráda, že se mi taková situace přihodila. Uvědomila jsem si, že když si člověk sebevíc myslí, že to má na háku, vůbec tomu tak není. A už vůbec tomu tak není někde dál na moři. Kitesurfing je úžasný a dokonalý sport, ale je třeba k němu přistupovat s respektem. A to jsem si onoho dne na moři uvědomila.
Brala bych už víc vážně, že se jede na vzdálenější moře, kde nejsou ostatní kiteři, kteří můžou pomoct. Takže bych věnovala mnohem větší důraz na přípravu, co si vzít sebou. Určitě by to byl telefon. Vesta by byla taky dobrý nápad. Další chybou bylo, že skoro nikdo nevěděl, že jsme odjeli. Takže nikomu nemohlo ani připadat divné, že se tak dlouho nevracíme, ještě k tomu, když přestalo foukat. A rozhodně bych si vzala lepší leash. Od této chvíle důvěřuji už jen klasické, pevné karabině. Kdyby se mi tenkrát na moři neuvolnila leash, příběh by taky vypadal jinak. Měla bych u sebe stále nafouknutého draka, na kterého bych si mohla lehnout a alespoň by mě bylo nějak vidět. A ještě jedno velké poučení nakonec, už bych neodstřelovala draka, když to nebylo nezbytné. Možnost zamotání lajn je tu vždy, kor na hluboké vodě.
Tolik asi k mému příběhu. Doufám, že vás inspiroval, nebo alespoň donutil k malému zamyšlení.
Takže větru zdar!