Kiteboarding a pes

14. 02. 2023

Rozhodla jsem se podělit se s vámi o náš příběh. Spousta z vás má doma psa. Ale jak se vlastně dá spojit kiterský život se psem? První co asi každého napadne- dám psa na hlídání a jedu někam kajtovat. A já vám povyprávím maličko jiný pohled na věc.

Když je člověk mladý, má různé sny. A ty sny se tvoří a mění neustále. Já jsem měla odmalička jeden veliký sen- pořídit si border kolii jménem Angie. A to jsem si taky před necelými 4 roky splnila. Pořídila jsem si psí slečnu, kterou jsem si od jejích 8 týdnů pilně cvičila. Věděla jsem, že jednou chci mít vedle sebe chytrého samostatného a poslušného psíka, s kterým budu moct cestovat a obecně dělat všechno možné. Ale tenkrát jsem ještě ani pořádně nevěděla, co to kiteboarding je. Jak to tak bývá, okamžitě jsem si tento sport zamilovala. Po kurzu na vodě jsem se hodně věnovala snowkitingu. No bylo fajn, Angie se mnou lítala po zasněžených loukách a obě jsme byly spokojené. No jo, ale co léto a voda a cestování za exotickými spoty?

První spot, kde jsem trávila léto již jako instuktor, byla Lefkáda. Na lefkádě je výhoda, že se tam dá v pohodě dojet autem. Řecko jako takové nemá žádné speciální nařízení pro přepravu zvířat. Klasika- pes musí mít pet pas, očkování proti vzteklině a musí mít čip. Upřímně, na Řeckých hranicích ani nechtěli vidět její pas, jen ho znuděně bez otevření vrátili zpět. Cesta je sice náročnější, ale Angie je schopná celých cca 23 hodin ležet pod nohama a spinkat. Moře se Angie celkem zamlouvalo, nevím proč, ale doteď má pocit, že pít slanou vodu je hrozně super, ikdyž jí je pak mega zle. Trošku pes s errorem, ale což. První kajtovačky byly trošku náročnější. Panička jí vlezla do vody, kam vždycky chodíme spolu, ale ona si klidně někam odjela a nechala ji tam! No, za chviličku pochopila, že se zase za chvilku vrátím a už bylo fajn.

Po Lefkádě následoval další měsíc a půl na Rujáně. A to bylo teprv něco pro Angie. Žádné horko a voda jen maličko slaná. Kromě toho v kempu ve Wieku v pohodě tolerují psy, ikdyž musí být v kempu na vodítku, na tom si důslední Němci dávají dost záležet. Obecně v Německu neuvidíte psa bez vodítka. Pořád nevím, zda je to pro to, že si je lidi nejsou schopní vycvičit, nebo protože jsou zatížení na pravidla a na to mít vše pod kontrolou a nebo- je to tam zakázané. Nikdy jsem neměla odvahu se zeptat, protože pro Angie je vodítko jen povinnost, jinak ho nikde nepotřebujeme. A sladká nevědomost mě nechávala v klidu. Každopádně nikde jsme neměly problém.  A An si velmi oblíbila její verzi kajtování. Když nemohla na vodě, běžela tedy se mnou po břehu až kam to jde a pak zpět, jakmile viděla, že jde drak nahoru a na druhou stranu. Vždy na večer jsme dělali takové kajtové procházky. Já jsem dokajtovala a Angie lehla a obě jsme byly spokojené. Skvělá kombinace!

Tak to bychom měli Řecko a Německo. Ale v takovém Egyptě, hmm.. každý o něm mluví, že se tam prý suprově kajtuje. Tak co Anginko, jedem? Do Egypta jsem se chystala na 3,5 měsíce. To už je slušná doba a kor na to, abych Angie nechala někde doma. No ale čekalo nás trošku víc starostí, než u předchozích výletů. Každý, kdo slyšel naše plány, si ťukal na čelo. Psa do Egypta? Cože? Vždyť je tam strašné horko, spousty toulavých psů, Arabové, kteří psy vůbec neberou, dokonce je tu tráví a přeprava letecky? To přece neexistuje.

Nebudu vám lhát, skoro všechny tyhle věci jsou pravda. Nicméně já nejsem zvyklá se nechal něčím hned zastrašit, stejně jako Angie. Začalo veliké zjišťování, co vlastně všechno potřebuji zařídit pro samotný výjezd se psem z EU. No-co pro výjezd, hlavně pro návrat. Nebylo to snadné, ale po dlouhém hledání a telefonování jsem se dozvěděla, co je třeba. Musíte psovi nechat udělat speciální vyšetření z krve na protilátky proti vzteklině. To se provádí ve státním veterinárním ústavu v Praze a stojí to 2000,-. Nicméně, je to platné napořád, pokud neporušíte očkovací schéma psa. Dále jsem si nechala úředně potvrdit formulář od městské veteriny, že je Angie schopná vycestovat přímo do Hurghády. K tomu byla potřeba prohlídka u veterináře 3 dny před odletem. Tento formulář není nic, co by bylo povinné. Není to ani schválený doklad Egyptem, Egypt totiž údajně s veterináři obecně nekomunikuje, ve smyslu výměny informací apod. Ale když nic, tak vám to může maximálně pomoct, když by nastal nějaký problém.

Co se týče přepravy letadlem, musíte si pořídit vlastní přepravní box. Pozor na to, musí splňovat normy IATA, jinými slovy musí být schválena leteckými společnostmi. Další věc je, že každá přepravní společnost má svá pravidla přepravy, které si musíte zjistit. My letěly se Smartwings, ti žádné speciální požadavky nemají, jen se to musí nahlásit dopředu. Odčervit, pořídit kapky proti bodavému hmyzu kvůli přenosu např. srdečních červů, které v exotických zemích hrozí a můžem vyrazit. Na letišti je to pak vlastně hrozně jednoduché. Jestli jste někdy přepravovali nadměrné zavazadlo- třeba kitebag, průběh odbavení je v podstatě stejný. Nebudu lhát, z té cesty jsem měla obrovský strach. Odpověď vlastně každému, s kým se bavím: pes se na cestování letadlem neuspává a prášky na uklidnění se mu podávají jen v momentě, kdy je pes v přepravce hysterický a mohl by tak ještě ublížit sám sobě. Pokud je pes normálně zvyklý na cestování, na přepravku a socializovaný, není vůbec důvod k nějakému uspávání nebo klidnění. Kromě toho prášky na uklidnění otupí svaly, ale pes stále vnímá, takže pro něho samotného je to ve výsledku mnohem horší stres, jen si nemůže fyzicky ublížit. Nicméně cestu jsme zvládly v pohodě, pokud do toho nebudem počítat vystresovaného majitele. :-D Jen tady v Hurghádě nás nechali čekat asi hodinu, než Angie dorazila. Byla trošku vyjukaná, kde to je a co a jak, ale za čtvrt hodinky už čmuchala před letištěm a vše bylo ok.

No a tady v egyptě už bylo vše fajn. Místní psi sice štěkají, ale když vidí, že vy si psa hlídáte, jdou raději pryč. Je potřeba mít tady psíka na 150% pod kontrolou, aby něco špatného nesežral, třeba nějakou otrávenou návnadu. No, ale to vlastně v ČR taky. Trošku tady chybí zeleno, ale nic, co by 3,5 měsíce nešlo vydržet. Co se týče místních, psů se tady bojí. Obecně mají dost zvláštní reakce, o kterých Angie neví, co si myslet, takže se jich vlastně raději bojí taky. Občas nás odmítne vzít taxík, ale je to tak 1 případ z 10. A hned chytíte dalšího, takže žádný problém. Dokonce i rybí restauraci v Hurghádě jsme objevili, kde nás s Angie pustí, což je velmi vzácné. A jestli je jí tady horko? Přijde mi, že jí je tady mnohem líp než když je horko v Česku. Vůbec to tu neřeší, navíc je pořád naložená v bazénu nebo v moři.

Foto: Jiří Chába

Takže kajtování a pes? Spojit to jde. Jak že se to říká? Všechno jde, když se chce. :-)

Ahoj a kajtujte i s mazlíčkama, KajTerka :-)