Kiteři kiterům
Mára před nějakou dobou sepsal zamyšlení o našem indiviuálně kolektivním kite sportu, tak si ho můžeme na začátku roku zase připomenout.
Jak se mění kiting
Kiting je sport, který milujeme, protože nám dává zažít úžasné pocity, což láká i další a další nové kitery do komunity. Bojovat proti tomuto trendu je zbytečné, ale celkově se společnost ego honičů, sic propojená všemožnými sítěmi, přestává spolu bavit a komunikovat v reálu na spotu. Jednou je důvod, že kituju desetkrát déle, než druhý. Podruhé, že mám stokrát dražší auto, než druhý nebo jsem jiné národnosti, příznivcem jiné značky či technologie. Možná, že nejsem sám, kdo pozoruje určité vytrácení pocitu sounáležitosti mezi kitery. Samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle a najdou se i momenty, kdy naladění na stejnou vlnu funguje ukázkově. Pojďme si zpátky uvědomit, že kiteboarding je sport individuální, ale zároveň velmi kolektivní.
Zkusím ilustrovat na příkladu, který by měl být pro náš druh Homo Ekonomus pochopitelný. Pomohu si tedy částí článku známého ekonoma.
Čínské peklo, čínské nebe
Můj dlouholetý čínský přítel mi kdysi povídal příběh o tom, jak to mají s nebem a peklem v Číně. Peklo, tak to je místo, kde je na stole nepřeberné množství nejvybranějšího jídla, kolem něhož sedí na smrt hladoví lidé, umdlévající vysílením, kteří se ale nemohou nikterak nakrmit, protože jejich čínské hůlky jsou delší než jejich paže. Jídlo tedy naberou, ale nemohou si je vložit do úst. Tak jsou vylíčena věčná muka: věčný hlad, který vypadá, že je už nasytitelný, jídlo je na dohled, ba na dosah, ale nejde to.
Kontext nebe, navzdory očekávání, vypadá úplně, ale úplně stejně. Stejně mnoho jídla, stejně veliký hlad, a dokonce i stejně neprakticky dlouhé hůlky, s nimiž se člověk nemůže najíst. A v čem je tedy rozdíl mezi nebem a peklem? Lidé v nebi se krmí navzájem.
Kiterské peklo a nebe
Tento příběh lze přenést i na kitovou komunitu. Představte si, že jste na spotu, kde panují téměř ideální podmínky na kitovačku, ale všichni si hledí pouze na svůj bar, nebo se věnují tvorbě plážového selfíčka. Zbývá jen riskovat start či přistání sám. Není tohle kitové peklo?
Plná pláž, která se na první pohled neliší od té předchozí, může být nebem? Stačí přece pár maličkostí a mít oči otevřené i pro ostatní. Přistát kite neznámému spolukiterovi, i když jsem zrovna před chvílí startoval támhletomu **** a tamten *** je o krok blíž. Pomoci slabší holce dofouknout posledních PSI nebo jen natáhnout své šňůry jinam, než má zrovna připravené kolega. Snaha o zachování neoddělitelného kolektivního ducha našeho sportu a životního stylu se neomezuje jen na pláže, ale platí i na vodě. Každý by si sice měl držet svou rezervu, ale na za cenu lhostejnosti k ostatním. Vidím-li někoho na place v průšvihu, nepřemýšlím o tom, že udělal vlastní chybu, za kterou by měl zaplatit, ale raději se dobrovolně ochudím o dva šláky a jeden skok, abych mu pomohl.
Zajímavé na pojetí pekla a nebe v Číně je jejich blízkost. Věřím-li, že by mi někdo pomohl, kdybych se dostal do průšvihu, pomohu i já rád druhému. Mám-li však negativní víru, že mně by přece taky nikdo nepomohl, držím si svůj šlák s upřeným pohledem před sebe.
Přeji všem kiterům ať se v novém roce daří využívat dlouhé hůlky i lajny.
Myslíš, že je celý problém moc zjednodušený a vydal by na dlouhou diskuzi?
Doporučuji přečíst celou polemiku zmíněnou na začátku článku, či knihy autora.
Jakou máš nejhorší a nejlepší zkušenost se vzájemným chováním kiterů?
Čau, Mára