Novoroční Hochwang snowkite trip - první část
Občas mě přepadne šílený nápad zrovna v době, kdy jsem moc slabý na to, abych se mu bránil. Ne, že by takové nápady číhaly někde ve tmě, když jdu zrovna kolem, ale obvykle se jimi nakazím od svých kamarádů. Jedním z takových bacilonosičů je Mára a jeho přítelkyně Zuzka. Mára je tělem i duší dobrodruh, který nikde dlouho neposedí. K jeho smůle a mému štěstí si našel dobře placenou práci v korporátu nedaleko ode mě. Takže, když Máru svrbí, já jsem první na ráně.
Mára se Zuzkou se rozhodli, že nabalí dodávku posilněnou čínským bufíkem z Alzy a stráví nový rok ve švýcarském Hochwangu. Nápad hodný Márova génia, jen se o něj zapomněl podělit. Asi, abych mu nevyfoukl Nobelovku. Přistihl jsem ho při činu, když jsem mu volal a on se přiznal, že už je na cestě. Hned po tom, co jsem polknul lehké zklamání, se ve mně začal rodit plán. Dám dohromady team, půjčíme si obytku a druhý den jsme tam jak na koni.
Začal několikahodinový marathon vyjednávání a přesvědčování kamarádů. Bez úspěchu. Kdybych se živil jako policejní vyjednavač, nezbyl by mně ani jeden rukojmí. Jediné co mně zůstalo, byla lehká nasranost a rozhodnutí, že pojedu klidně sám. Čeká mě 1000km dlouhá cesta a spaní na parkovišti před vlekem v promrzlé oktávce. Chce to trochu promyslet, aby se o mně nepsalo v místní černé kronice. Půjčuju si teda spacák do -30 a plynový teplomet s varováním, že to žere kyslík stejně jako já a v souboji s ním nemůžu nikdy vyhrát. Dobře, budu si teda na svého teplého kámoše dávat pozor.
Dost nervózní z toho, co mně čeká, jsem nakonec vyjel. Chvíli na to mně zvoní telefon. Márovi v Rakousku praskl řemen od altíku a neví, jestli dojede. Zoufale ho prosím, ať to nějak vyřeší, že mně v tom nemůže nechat samotného. Mám další nečekaný hovor. Volá Míra bavorák. V ten moment mě přepadla nostalgie. Tu přezdívku si vysloužil, když před deseti léty dojel úplně sám se svým novým naleštěným bávem do Řecka, zaparkoval na pláži, opřel si o něj foukačku a sebevědomě odstartoval. Od té doby jsem o něm moc neslyšel. Dozvěděl jsem se, že trčí s přítelkyní v obytce na Rakousko-Švýcarských hranicích, protože si doma zapomněl poznávací značky. Frajer! Místo na Vídeň to švihám po Dé-jedničce na Plzeň a vyzvedávám značky. Vypadá to, že se ve Švýcarsku nakonec sejde slušná crew. Já, Míra, jeho přítelkyně Karolína a snad Mára se Zuzkou.
Na českém národě se dá najít spousta pozitivních věcí. Na to, jak jsme malá země, hrajeme příkladnej hokej. Také máme nejvíc covid pozitivních na sto tisíc obyvatel na světě, což mně při každém průjezdu hranic znervózňuje víc, než bych si přál. Negativní test totiž nebyl součástí mojí povinné výbavy. Pokaždé, když míjím policejní hlídku, koukám do zpětného zrcátka, jestli se nerozjíždí za mnou. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší jet bez značek jako Míra. I přes to všechno přijíždím nad ránem do Švýcarska bez povšimnutí, pokud nebudu počítat ten automatickej radar, co mě oslnil v Lichtenštejnsku. Sakra!
Mírovi předávám kontraband a jeho přítelkyně Karolína mně dělá skvělou snídani v teple a pohodlí jeho obytky. Nabízí dokonce nocleh, ale já odmítám. Od začátku počítám s tím, že to bude tak trochu mrazivé dobrodružství a rád bych si vyzkoušel, co obnáší spaní v zimě. Od Máry se dozvídám, že si musel šáhnout hluboko do kapsy, ale dorazí dnes večer. Slunce už začíná hřát, před námi je krásný den.
Hochwang je zapadlé lyžařské středisko se dvěma vleky. U spodní stanice lanovky je parkoviště, kde je zákaz stání. A protože ve Švýcarsku se pravidla respektují, tak nás obsluha odeslala na menší neoznačkované parkoviště hned vedle toho velkého. Když je málo sněhu, dá se vydrápat autem až na konečnou první lanovky. Sněhu je letos dost, tak nám nezbývá nic jiného, než zaplatit 20 franků za jednosměrnou letenku na vrchol, nebo šoupat po svejch.
Míra s Karolínou nalepují tulení pásy, já si připínám prkno na leash, nasazuju krvelačné tempo a vedu celou výpravu nahoru. Ani to nestálo tolik sil, jen jedno propocené triko, spoďáry, ponožky a čepku. Na konečnou první lanovky vede precizně urolbovaná stezka a kromě nahecovaných sáňkařů, vám nebrání nic k výstupu. Když je dost větru, dá se startovat kousek za lanovkou. Protože nefouká ani prd, pokračujeme dál po sjezdovce až k poslední stanici. Začínají mě opouštět síly a jakmile scházíme ze sjezdovky propadám se po kolena do čerstvého sněhu. Bojuju sám se sebou, s hlubokým sněhem, s těžkým baťohem a nakonec to vzdávám. Na skialpy nestačím, nechávám Míru s Karolínou osamotě.
Kiteři, oproti kiterkám mají jednu obrovskou výhodu, o které se moc nemluví. Chlapi totiž dokážou vyprázdnit svou hlavu a nedělat celé hodiny naprosto nic, aniž by jim to lezlo na nervy. Takže, já si teď nastrojím kite, nechám na sebe svítit sluníčko a budu čekat na vítr. Moji hlubokou meditaci přerušuje až parta snowboarďáků blížící se mojim směrem. Ještě, než se dáme do řeči, spozoruju na mikině logo kitera. Asi lokál. Po pár zdvořilostních frázích se dozvídám, že mně přišel zachránit od bezvětří a že udělám lépe, když se dnes budu radši věnovat snowboardingu. A měl pravdu ten kluk.
Hochwang je horský hřeben orientovaný na jih, takže jediné co dáva smysl jsou jižní směry větru. Naopak cokoli, co jde ze severu teče přes hřeben a na spotě tvoří nepříjemný rotor, na který se fakt jezdit nedá. Takže po několika hodinách zevlování v rotoru sjíždím společně s Mírou a Karolínou zpátky na parkál. Mezitím přijíždí Mára s rodinou, teda se Zuzkou a psem Eolem. Strašně rád je vidím, dokonce i smraďocha Eola, který v této třeskuté zimě bude hodně bojovat, aby našel něco čerstvého, v čem by se mohl vyválet. Otevíráme flašku a za pravidelného cvakání bufíku debatujeme o všem možném.
S blížícím se dnem flašky na mě leze i nepříjemná únava. Ač nerad, jednou budu muset vylézt z vyhřáté dodávky a zalézt do vymrzlého kufru mého modrého kombíku. A jak přežít mrazivou noc v horách, co se Márovi ještě všechno posralo a jestli jsme si nakonec ve švajcu zajezdil se dozvíte v pokračování zase příště.