Vitosha a Rilská jezera - snowkiting

13. 02. 2023

Tenhle článek před sebou tlačím už od Velikonoc, tak snad vás v těchto parných letních dnech trochu osvěží a třeba se k němu v zimě opět vrátíte.

Stává se nám to všem, klidně se probudíte uprostřed noci a máte nepřekonatelnou chuť na něco. Já si většinou dojdu na záchod, nebo jdu po sladkým, ale kamaráda Kulise každoročně na jaře budí ze sna touha po dovolené v Bulharsku. Kulis je ukecaný, srší vtipem a má potřebu neustále něco sdělovat, tak si k sobě hledá vhodného parťáka posluchače, mě. Já bohužel jeho Bulharské nadšení nesdílím.

Už je to pěkná řádka let, co mě poprvé lákal na Vitoshu. Krásná hora na předměstí Sofie, když to nepůjde jezdit nahoře, můžeme se bavit dole, povídal. A opravdu, tohle je evropský unikát. Tehdá, ještě jako mladí soplové bez prostředků jsme nasedli na pravidelnou autobusovou linku Brno - Sofie a už na Brněnském nádraží jsme mohli ochutnat trochu z té naší východo-evropské kultury. Řidič byl Bulhar a celkem nekompromisně nás zkasíroval za nadměrnou batožinu, sobě do kapsy samozřejmě, usadil nás na sedačky bez místa pro nohy a pak už nás čekala jen příjemná 24-hodinová štreka do cíle. Hodinová zastávka v každém velkém městě plus co dvě hodiny pauza na čůrání. Během týdenního pobytu nás dokázali ojebat ještě několikrát od taxíku až po rolbu a já si slíbil, že už nikdy nebudu takový ocas.

Asi už chápete můj prvotní nezájem. Změna nastala po návštěvě jednoho outdorového festivalu, kde měla parta českých freeriderů snímek z Rilských jezer. Po projekci jsem měl jasno, tyhle terény musím rozhodně projet. Tak se zrodil plán, vzít auta, pronajmout apartmán v Sofii a podle počasí, nebo nálady jezdit Vitoshu, či Rilské. S Kulisem jsme vzali holky, které se potřebovali rozdjezdit, Lukeho, jako dalšího řidiče a vyrazili. Téměř rodinná dovolená.

Z Brna do Sofie je to zhruba 1200km po dálnicích. Opatrní buďte na hranicích Maďarsko-Sbrsko, kde se často kvůli Turkům tvoří kolony a vyplácí se to objet. I když každým rokem jezdíme podobnou trasu do Řecka, zaspali jsme a uvízli v koloně na dobrý tři hodiny. Před obědem jsme přejeli hranice Bulharska a dali si malou zastávku, holky na občerstvení a já mazal koupit dálničku. Když jsem se vítězně vracel se známkou, s mobilem v ruce jsem počítal kurz, který jsem dostal za eura, prý neměl nazpět z Bulharské leva a rázem ze mě byl zase mladík. Vítej zpět ocas!

 

Abych místním tak nekřivdil, pronajali jsme si krásnou vilu v resortu s bazénem, tenisovýma kurtama a hlídaným stáním za zhruba 250 osoba/noc. O tom si v Praze můžete nechat jen zdát, zato výše zmiňované není realita jen Bulharska. Odtud jsme to měli na Vitoshu půl hodiny a na Rilské necelé dvě.

 

Na Vitoshu pohodlně dojedete autem a to až do výšky 1800m. Klikatí se tam více cest, které ale vedou na opačnou stranu hory, tak je třeba se držet té, která vede k chatě Aleko. Je tam lyžařské středisko s ubytováním a restaurací. Kdybych měl stručně charakterizovat spot, povím vám, že je dvoupatrový a airodynamický. Když zaparkujete u cesty, jak je vyznačeno na mapce a vydáte se do kopce, po pár výškových metrech vyjdete do prvního patra. Tak říkám v uvozovkách menšímu spotíku kousek za hranicí lesa. Obvykle tu fouká přes kopec, tak se vyplatí šlápnou si do druhého patra, kde se před vámi otevřou neuvěřitelné kilometry volného terénu.

 

Druhé patro není nic jiného než horní partie Vitoshe a díky homolovitému, aerodynamickému tvaru se s kitem dostanete doslova kamkoli.  Terén nahoře láká k dlouhým vyjížďkám a ani já jsem neodolal a s novým Soulem jsem se snažil dostat až na ten nejposlednější kámen nějakého vrcholku. Vítr zde byl neuvěřitelně stabilní a v kombinaci s teplým a slunným počasím to byly nejlepší dny závěru zimní sezóny. I holky se nám krásně rozjezdili, proto mně nezbývá nic jiného, než doporučit tenhle spot všem.


 
 

Zato Rilské jezera jsou úplně jiná kanonáda. Ze Sofie je to rychlým tempem po dálnici a nakonec posledních dvacet kilometrů stoupání ke stanici lanovky. Protože na noc byly hlášeny srážky, tak co napadlo na kopci, leželo i na silnici, autu jsme museli párkrát pomáhat. Zajímalo by mě, jak je to přes zimu s údržbou. Jinak je to krásná nová asfaltka s úžasným výhledem. U stanice nás úsměv přešel, každému bylo jasné, že tady párty skončila.

 

Jediný přeživší byla holčina peroucí se se skialpovým vázkem. Po dotazu, jaktože mají zavřeno, když je všude kupa sněhu, mně jen odsekla, že sezónu tu končí datem a že tohle není komerční středisko. V sezóně se tu prý pohybuje maximálně stovka lidí, ale že nás zavede nahoru nad úroveň lesa. Nějakých pět set výškových metrů jsme šli kurevským tempem s prknama v ruce a kitama na zádech. Jeden z mých nejnáročnějších výstupů vůbec, ale to, co se před námi otevřelo, za ty propocené věci stálo

 

Rilská jezera jsou nesmírně členitý terén a táhnou se kolem dlouhého hřebene orientovaného na sever. Na jaře jdou nejčastěji jižáky, které letí přes kopec a nedají se moc použít. Nám navzdory předpovědi bohužel foukal jih a mezitím, co jsme doplňovali energii v lokální punkové hospodě, místní spustili vleky. Snad jen kvůli nám a možná protože jsou zde jen dva, sedačková lanovka z parkoviště a špuntík vedoucí k děsivému převisu nad hospodou. Koupili jsme permice a šli prášit. Uteklo to jako voda a my to zapíchli u horní stanice špuntíku, kde se nachází rozlehlejší rovinka, abychom to přece jenom vytáhli. Jezdil jsem jenom na kochačku, rovinky mně nebaví a vítr mě jinam nepustil. Zato jsem pořád tahal mobil z kapsy, abych něco vyfotil. Rilské jsou nechutně fotogenické místo.

 

 

Takže k obou dvoum spotům už jen stručně. Vitosha je místo pro všechny od úplných začátečníku až po profíky a funguje na jakýkoli směr větru. Rilské jsou úžasná zapomenutá freeridová aréna, kde se s prvním lanem nebudete tlačit v dlouhé frontě u vleku. Jako snowkitový spot se spíš hodí pro vyznavače kiteflyingu a kiteclimbingu.

 

Zdraví Krutič, Kulis, Luke, Verča a Terka.