Letní kitovačka v Černé Hoře

13. 02. 2023

Černá Hora mě už nějakou chvilku lákala jako bližší alternativa Lefkády. Taky není nouze o informace, které sepsal Tomex ve starším článku celkem komplexně. Článek najdete tady, tak se budu snažit moc neopakovat a spíš popsat své dojmy a aktualizovat informace.

 

Cestou necestou

Všichni tvrdili, že s punkováním na pláži to nebude snadné, ale kde je snaha, tam se najde cesta, takže se podařilo.

Vyrazili jsme koncem sprna s vidinou konce sezóny a prázdnějších pláží. Cesta po dálnících utekla i s postarším lidovým vozem během noci, za svitu úplňku uplně v pohodě.

Ráno už jsme byli za Bělehradem a "chytře" jsme si nadjeli ještě kousek po staré známé dálnici směr Makedonie-Řecko. Do Podgorici už zbývalo jenom 4hodiny podle opensource GPS podkladů zohlednění převýšení.

Brzy jsme zjistili, že jméno Černá Hora má své opodstatnění i v srbském pohraničí. Aby jsme si hory pořádně užili zvolili jsme v blažené nevědomosti zlatou střední cestu, místo větších serpentinových asfaltek jsme se najednou prokousávali po šotolině v lesích. Co už.. zpátky ani krok, takže si užíváme občasné výhledy z lesa do liduprázdné kopcovité krajiny.

Když z lesňačky vyjedeme na travnaté návrší, otevře se teprve celý rozhled do kraje. Je tu pěkně, ale rozhodně řady kopců a luk nevypadají snadno prostupné. Dokonce v cestě, kterou jsme chtěli jet, stojí gazík zapadnutý ve výmolu uprostřed "silnice".

Zjištujem od místních sběračů hub, kteří vrší bedničky s kolosální úrodou do pickupů, kudy dál na asfalt. Ten se nakonec vynoří u jakéhosi ski areálu a následuje nekonečné serpentýnové klesání, až se brzdovka vaří. Kitování už pro tento den vzdáváme a po chvilce se noříme zase do režimu "adventure" a chvílemi se vytrácí asfalt, ale vynořují se fest snowkitovatelné kopečky - kdyby někdo chtěl zkusit

Když po půldni v kotěhůlek mezi stády krav hlásí GPS 5km na hranice po silnici 197, skoro se předčasně radujeme. Po 1,1km cesta definitivně mizí a pastevec koz nás upozorňuje: "Kein weg nach Crna Gora". Nakonec přece jen oficiálnější cestou dorážíme na hranice ve slušné letargii po 16h řízení. Cestu jsme si trochu protáhli.

S odstupem času to hodnotíme jako dobrý zažitek, ač by bylo moudřejší mrknout na google mapu někde na wifině. Když se člověk podívá, co lidí chodí do kina na Trabanty brázdící svět :-) Přitom to může mít člověk kousek od baráku v živých barvách, až ho to v Evropě překvapí.

 

Na pláži

Na pláž poblíž Ulcinju jsme dorazili za tmy a upíchli se vedle sqotujících Slovinců. Když se odpoledne rozfoukla termika, hned jsme na místečku dost vzdáleného od dvou škol nahodili kite, ale za chvilku tu byl ruský instruktor, že máme cálovat. Domluva s ním nebyla, argumenty, že od něho nic nepotřebujeme, navzájem si odstartujem a obě školy jsou tak 200m od nás nebral. Prý platí velký love za pronájem pláže a jistě si nevydělají moc učením. No zkrátka konec sezóny a unavený ruský instruktor.

Místo ztrácení času skáčem do vody a užíváme si stabílek, ale druhý den už přesun pod poslední školu, kde se dá s trochou zodpovědnosti vklidu startovat. Hlavně zde celé léto bydlí ti největší pohodáří, tak bych vám o nich něco povyprávěl.

 

Stefan aka Supertramp

Místní borec, který si starý karavan vyladil do takového stylu, že si připadáte u něho jako v pozemském rege nebi. Celé stěny karavanu jsou pokryté vybroušenými dřevěnými koláčky. Masivní dřevo najdete od kuchyně a barového pultu až po case počítače, ze kterého se ozývá pohodová hudba. Dredatý rastaman ochotně nabízí posezení ve stínu a občerstvení z napečných dobrot. Střecha karavanu přikrytá listy palmy tvoří stín pro zabalené kity nebo odpočinek.

Štefan je věčne vysmátá a maximálně uvolněná plážová postavička. Nehrotí každou minutu pojezdu nebo předpovědi, přesto i po měsících na pláži dokáže nadšeně vyprávět o pojezdu na své vlnovce. Stejně nadšený je, když vyzkouší Sonica a až nechápe, k jaké hladkosti se vývoj kitů posouvá. S končící sezónou obchazí pláž a pirátí nevyužité kusy dřeva na večerní posezení u ohně. Na otázku plánu na zimu přemýšlí o přetažení karavanu do Maroka.

 

Punkování

Zabíráme opuštěný přístřešek vedle Štefana a zařizujeme si paletovou kuchyň, takže trochu vyprázdníme přeplněné auto. Přístřešků je na jediné divoké části páže několik, ale oproti Lefkádě tu chybí náměstíčko se sprchou. Ty jsou jen u škol. Škoda jen, že tato volná část pláže je zasviněná odpadky.

Po pár dnech se ladíme do standardního režimu snídaně ve vsi, kitovačka, večere a spát. Pomalu se stáváme štamgasty místní hospody se solidníma cenama u vysmátého majitele milující rakii. Ke konci sezóny přichází akční ceny, jako domácí burger ve chlebu vytaženém z pece za 1,5€. Hned vedle je pekárna jejíž burek meso dokáží někteří jíst klidně týden v kuse: " že Pavle?"

Dál jsou tu obchůdky s cenami jak u nás a taky se všude s trochou snahy domluvíte modifikovanou češtinou. Když už jsme u popisu vsi Dolni Štoj, můžu zmínit ubytko, které zde s cedulí u cesty nabízí snad ještě víc lidí než ovoce a zeleninu. Takže vyrazit bez zařizování ubytování předem není problém a stačí si vybrat, kdo s cedulí Dhoma / sobe / rooms / apartman je vám sympatický.

 

Spot

Jak už psal v popisu Tomex, pláž je fest rozkouskovaná na hřiště jednotivých škol, či les slunečníků na začátku. Naštěstí ne nadarmo se pláž jmenuje Velika Plaža a má cca 13km, takže najít si své místo při sideonshore větru není tak velký problém. Navíc většina kiterů se drží před svým hnízdem, nestoupou nad první školu, nebo nejezdí downwindem na flat do řeky Bojana oddělující ostrov Ada.

Zažil jsem při jednom pojezdu i nezapomenutelnou jízdu s plameňáky letícími nad kitem. Jedno ráno jsme prošli i jejich rezervaci sotva dva km vzdušnou čárou od spotu. Přístup je oklikou přes starou továrnu na sůl u Ulcinu.

Voda je tu trochu chladnější, ale vítr fungoval libově, takže jsem jedzil pořád více či méně naloženého Sonica11, Zuzka vždy budila rozruch se sedmičkou a Pavel nebojoval s lepením ventilků u druhého kitu a ujezdil vždy 9. Nestalo se nám, že by nefoukalo, ale jednou se rozjela vydatná bora, což zde znamená poryvový offshorek. O alternativním programu v Albánii jsem již psal zde.

 

Černá Hora

Černá Hora si zachovává díky své nedostupnosti svůj balkánský svéráz, kde se ještě veškeré společenské dění netočí kolem akcí v nadnárodních řetezcích supermarketů. Není problém koupit zeleninu čerstvě utrženou ze zahrady a užít si divokou přírodu v odlehlejších koutech. Pokud chcete kitovačku proložit horskou tůrou, jste tu naprosto správně. Prošlápli jsme pohoří Durmitor a mohu jen doporučit. Neomezují vás žádné pokuty za chůzy mimo značené stezky, protože většina není vůbec značená. Za návštěvu stojí i nehlubší kaňon v Evropě, který vyhloubila řeka Tara. Mimo turistické lokality neubývají euráky moc rychle, ale profláklé místa jsou už samozřejmě rýžoviště. Eura jsou oficiální měnou ač žádná vlastní nevydávají, ale milionový stát má značnou část populace v Německu.

V dalším článku mám nachystané video z letního kitetripu po Černé Hoře, ale i Chorvatsku a Itálii.

Znáte spot z tohoto článku? Jaké máte odtud zkušenosti? Chcete srovnání s Lefkádou?