Mentální zdraví v extrémních sportech - We Need To Talk
Vrcholoví sportovci dnešní doby jsou pod obrovským tlakem, který často za oponou úspěchů a krásných videí není vidět. To se často podepisuje nejen na fyzickém, ale také mentálním zdraví sportovců a v extrémních sportech to platí dvojnásobně, protože tam jde doslova o život... Předem upozorňuji, že toto bude dlouhý a silný článek.
"Konverzace, která je náročná, je pravděpodobně ta, která je potřebná" - Kevin Gates
V úvodu videa se svěřuje legendární profesionální kiter Nick Jacobsen známý svými šílenými sportovními kousky, divokým nočním a party životem o tom, jak utíkal na kite před špatnými náladami a problémy až jednoho dne na vodě zažil panický atak. Deprese a špatné nálady ho dohnaly i na vodě, která do té doby byla jeho šťastným útočištěm. Následně mu byla diagnostikována těžká deprese. Předtím žil život plný extrémů, alkoholu, holek a drog jako nějaká rock star.
Začal hledat, jak je možné, že jeho mysl, která ho celou tu dobu hnala kupředu, ho najednou zradila a začala selhávat. Při svém hledání zjistil, že mezi elitními extrémními sportovci je velmi vysoký výskyt vážných depresí, sebepoškozování, smrtí následkem předávkování drogami, uvěznění a hlavně sebevražd. Také, že muži mezi 30 a 40 mají největší sklon k sebevraždám ze všech skupin lidí, a že každý čtvrtý muž se během svého života setká s vážními depresemi.
Rozhodl se proto zpracovat tento dokument. Oslovil své přátele a známé z extrémních sportů a začal se s nimi bavit o této problematice. Zjistil, že není sám, kdo má problémy, že jde spíše o pravidlo než výjimku. Jak je to možné, že tolik úspěšných sportovců má vážné psychické problémy a nikdo o tom nemluví?
Tolik ze začátku videa a teď k tomu přidám svůj náhled, protože i mě osobně se toto téma silně dotýká.... Kdo by řekl, že kluk z tohoto videa bude trpět vážními depresemi a přemýšlet o ukončení života? Tenkrát asi nikdo. Žil sen mnoha mladých kiterů a byl jedním z ikonických vzorů mé generace kiterů. Všechno ale jednou končí i život, který vypadá jako jedna velká nekončící párty prokládaná extrémním kitingem. A pro někoho, kdo prožil dobu formování a vývoje své osobnosti pod neustálým návalem adrenalinu, slávy, úspěchů, zábavy, alkoholu a jiných drog může být návrat do všední reality života v kombinaci s obrovským tlakem okolní společnosti, rostoucími životními náklady, nástupem mladších "lepších" sportovců, ztrátou slávy, sponzorů a přísunu peněz zdrcující kombinací. Sportovec vyrůstající a budující vlastní hodnotu a sebedůvěru na dosahování sportovních úspěchů a odměňování okolní společností za tyto úspěchy najednou ztrácí svou identitu. Adrenalin je také drogou... Představte si mladého kluka, který celou pubertu a svou ranou dospělost prožije pod vlivem drog a pak mu je začnete brát. Zákonitě se dostaví abstinenční příznaky a s extrémním sportem to není jiné.
Kým je, když už není jedním z nejlepších kiterů světa? Když už nemá obrovské dosahy na sociálních sítích? Když už to, na čem celý život dřel a co se naučil, už prakticky nikoho nezajímá? Když prakticky nic jiného neumí? Když už ho za jeho dovednosti nikdo nechce dostatečně ohodnotit? Když už má třeba i problém vydělat na živobití natož třeba zajistit rodinu?
Selhal jako sportovec, selhal jako společenský vzor, selhal jako partner nebo otec rodiny, selhal sám před sebou a svými očekáváními, protože už nedokáže udržet krok s mladšími. Vše, co doposud dělal, vedlo k jednomu velkému selhání. Asi takové myšlenky se pak každý den honí hlavou.
Jak to může zajít tak daleko? Změna nastává pomalu, plíživě a sportovec se snaží za každou cenu vzdorovat nežádoucím změnám. Své počínající problémy nesmí dát najevo a musí je v sobě skrývat, protože by tím projevil slabost a to u vrcholových sportovců není žádoucí. Sportovec, i kdyby nechtěl, je nucen se držet na vrcholu a to až za hranu vlastních možností, kdy jde do obrovského rizika vážných úrazů i smrti. Sponzoři chtějí silné vítěze k propagaci svých produktů, ne slabochy. Z milovaného sportu a obživy se stává ruská ruleta. Sponzoři ho živí a je na nich závislý, aby mohl zůstat u svého sportu, nemá jinou možnost. Nejlepší způsob, jak tyto problémy ventilovat je právě milovaný sport přinášející štěstí... I to se ale po nějaké době často vytrácí a pak už nezůstává žádné štěstí a žádný upouštěcí ventil. Je to začarovaný kruh, jako když je narkoman závislý na svém dealerovi a své problémy řeší další dávkou. Na venek vše skrývá, ale uvnitř stále rychleji roste tlak, který dříve nebo později bude mít destruktivní následky, pokud se ho nepodaří dostat pod kontrolu. Říká se tomu také syndrom vyhoření. Stav, kdy dotyčný dospěje k závěru, že z dané situace není žádné dobré východisko. Vše psychického zhroucení, které je velmi často iniciováno úrazem.
Sám jsem si po úrazu kolene, kdy jsem byl nejen od kitingu prakticky rok odstřihnutý, lehčí krizí prošel. Nevěděl jsem, jestli ještě někdy budu moct kitovat na úrovni, která mě baví. Nevěděl jsem, jestli se kitingem dál budu moct živit, a jestli mě to vůbec bude dál bavit, když už mi kiting nebude přinášet tolik radosti. Čím se budu živit? Jak budu živit rodinu? Selhal jsem?...
Jak z toho ven? Je to léčba šokem, bolestivá, poměrně dlouhá a dost náročná. Hlavně o tom s někým mluvit a mít na blízku někoho, kdo tě podrží, kdo podrží tvé sebevědomí, kdo v tebe věří, i když ty už ne, kdo ti pomůže přeskládat žebříček hodnot a začít se dívat na věci, které dřív byly vším s nadhledem. I já vedle sebe takovou osobu mám a jsem za to moc rád. Myslím, že teprve tohle je okamžik, kdy sportovec mentálně dospívá a je na počátku cesty získání moudrosti starších lidí. Až si řekneš "sr*t na soupeře, sr*t na rekordy, sr*t na sponzory, sr*t na hatery a celý sociální sítě, zvládnu to i bez vás, pak máš vyhráno... I proto tu je tenhle článek a video, který se možná někomu nebude líbit, ale co, sr*t na to! :-)
Tohle už totiž není sport, ale ruská ruleta, kde se vsází velké peníze sponzorů na straně jedné a životy mladých lidí na straně druhé. Toto téma je víc než aktuální po nedávných závodech Redbull Rampage, kde skoro umřeli dva mladí kluci a jeden z nich už možná nikdy nebude chodit. To vše v honbě za vítězstvím.
Opravdu to za to stojí?
Když si tohle uvědomíš včas, nebo máš to štěstí, že se k návykovému extrémnímu sportu dostaneš až později v dospělosti, možná si ušetříš hromadu bolesti a to nejen fyzické.
Tak ať to lítá s nadhledem ;-) Leguán
